Pedagogická a sbormistrovská činnost (1951-1973)

        Vyšší hudební škola Kroměříž (1951, 1954)

            Vyšší hudebně-pedagogickou školu založil a řídil Josef Brabec. Antonín Tučapský prošel v září 1951 úspěšně konkurzem a stal se učitelem intonace, elementární hudební nauky a sborového zpěvu. Ne však na dlouho.

            Po dvou měsících musel v listopadu 1951 nastoupit na dvouletou základní vojenskou službu do Nýrska na Šumavě. Bez kontaktu s hudbou nezůstal. V prvním roce služby založil a vedl pěvecký sbor. Druhý rok hrál na klarinet v posádkové vojenské hudbě. To ostatně bylo jeho poslední aktivní setkání s klarinetem.

            Do Kroměříže se vrátil v roce 1954, po neshodách v Bratislavě ve Slovenském národním divadle a začal zde vyučovat intonaci, elementární hudební nauku a další teoretické předměty.

        Slovenské národní divadlo (1953)

            Po skončení vojenské služby nastoupil Tučapský r. 1953 jako asistent sbormistra Slovenského národního divadla v Bratislavě s povinností korepetice. Sbor nebyl na vysoké úrovni a nepřátelské vztahy v divadle nebyly vhodným prostředím pro tvůrčí práci.

         Pedagogická škola Nový Jičín (1955-1959)

            19. února 1955 se oženil s Marií Vémolovou a nastoupil na Pedagogickou školu v Novém Jičíně, kde zároveň s místem dostal byt. Vyučoval hru na housle a klavír, sborový zpěv a teoretické předměty jako harmonie a dějiny hudby. V Novém Jičíně se angažoval i jako sbormistr Učitelského smíšeného pěveckého sboru. Zvýšil jeho členskou základnu i celkovou úroveň. V následujícím roce byl opět odvolán na vojenské cvičení do Červené Vody, tentokrát pouze na měsíc. 27. listopadu 1956 se mladým manželům narodila dcera Jana a 22. června 1958 syn Vladimír. V roce 1959 Tučapský naposledy nastoupil na měsíční vojenské cvičení v Jeseníku. Záhy poté dostal nabídku vyučovat na nově vzniklém Pedagogickém institutu v Ostravě. Nabídku přijal, protože nebylo jisté, zda škola v Novém Jičíně bude nadále existovat.

         Dětský sbor Československého rozhlasu v Ostravě (1959-1961)

            Dětský rozhlasový sbor založil a vedl od roku 1948 Ivo Stolařík. Tučapský se stal jeho nástupcem v roce 1959 a působil zde dva roky, kdy již byl vytížen prací v PSMU. Dobu působení Tučapského ve sboru výstižně přiblížil prof. Buček ve své přednášce:

    „Právě 60. léta minulého století znamenala určitý mezník v historii dětské sborové tvorby a sborové kreativity, která navázala na poválečnou éru rozvoje dětského sborového zpěvu související se jmény Čestmíra Staška, Ivo Stolaříka, Vlastimila Kobrleho, Bohumila Kulínského a Františka Lýska, jehož 100. výročí narození si připomeneme v příštím roce. Mnozí z přítomných kolegů a sbormistrů si vzpomenou, že v 60. letech došlo k živým polemikám o tvářnosti repertoáru dětských pěveckých sborů. Množství nových písní a cyklů vzniklo z podnětů různých tvůrčích soutěží a objednávek, z nichž nejvýznamnější byla Jirkovská skladatelská soutěž a olomoucký festival Svátky písní. Vznikala nová ambiciózní dětská tělesa s významnou interpretační úrovní. Připomeňme Severáčka s manželi Uherkovými, Pionýrský sbor při Filharmonii pracujících v Gottwaldově – sbormistr Jaroslav Opěla, Šlapanický dětský sbor přejmenovaný na Kantilénu – sbormistr Ivan Sedláček, Dětský sbor Mladost – sbormistr Jaroslav Dostalík atd.“[1]

    Umělecké vedení špičkových dětských sborů se stávalo záležitostí náročné profesionalizace, čehož si byl vědom také Antonín Tučapský. K rozšíření vokální tvorby pro dětské sbory přispěl různými umělými skladbami a úpravami lidových písní, které nacházíme ve sbornících vydaných KDPM Ostrava 1973, KPÚ Olomouc 1971 a vysokoškolských skriptech. Stručným hodnocením dětských sborů Tučapského se zabývá Alena Burešová v publikaci „Cantus iuventutis“ UP Olomouc 2002, kde uvádí: „V Tučapského sborové tvorbě pro děti nacházíme řadu nových stylových prvků, skladebných technik a využití hudebně výrazových prostředků 20. století. Rozšířené pojetí tonality, využití modální harmonie, bitonalit, různé polyfonní postupy. Spojení vokálního projevu s různými doprovodnými nástroji obohacuje barevnost dětského projevu. Základem jeho kompozičního projevu je nejčastěji forma písňová…“[2]

        Pedagogický institut v Ostravě (1959 - 1973)

            V září 1959 nastoupil na Pedagogický institut v Ostravě jako odborný asistent. Vyučoval sborový zpěv, hudební nauku, intonaci a sborové dirigování. V srpnu 1960 dokončil dvacetistránkovou studii „Výslovnost ve sborovém zpěvu“, kterou o dva roky později rozšířil na devadesátistránkovou studii „Výslovnost a dikce ve sborovém zpěvu“. 6. dubna 1961 spoluúčinkoval v rozhlase v pořadu „Bavíme se o zpívání“ a měl přednášku na Sborovém festivalu v Brně na téma „Výběr repertoáru“. Pro časopis Červený květ napsal recenzi o knize „Dělnický sborový zpěv“ od Vladimíra Gregora. Pro potřeby pedagogického institutu napsal v září 1962 „80 intonačních cvičení“. V březnu 1963 k nim přidal dalších 59 a dokončil patnáctistránkový úvod. Kniha obsahuje 80 jednohlasých, 8 dvouhlasých kánonů a 2 trojhlasé, 36 dvouhlasých lidových písní a 13 trojhlasých lidových písní. V roce 1965 obhájil práci „Mužské sbory Leoše Janáčka a jejich interpretační tradice“ a na jejím základě se stal docentem.

Posudek prof. Jana Šoupala, vyhotovený na žádost Pedagogického institutu v Ostravě, pro jmenování Antonína Tučapského docentem pro obor sborový zpěv:

„Sleduji práci odborného asistenta Pedagogického institutu v Ostravě Antonína Tučapského od roku 1949, kdy vstoupil do PSMU jako druhý tenorista, a od roku 1958, kdy byl zvolen mým zástupcem v tomto vynikajícím pěveckém tělese. V této funkci se osvědčil jako výborný cvičitel v mnoha zkouškách, při nácviku sborových skladeb různých slohů. Také v oboru klasické vokální polyfonie se vydatně podílel na přípravě skladeb např. M. Asoly – Adorna talamum, A. Banchieriho – Graziano e Pantalone a Sanctus Kryštofa Haranta z Polžic – tento sbor také upravil pro mužský pětihlas na mezinárodní soutěž ve sborovém zpěvu v italském Arezzu. Rovněž v oboru českého klasického sborového repertoáru (Smetana, Křížkovský, Dvořák, Foerster, Janáček…) prokázal hluboký smysl pro slohovost a obsahovost děl. Své schopnosti a kulturní rozhled uplatnil nejvíce v současné sborové tvorbě, a to jak při výběru, tak i při nácviku těchto novinek.     

    Nejvýrazněji se to projevilo při sborovém triptychu Ohně od Josefa Berga, který patří mezi avantgardu naší skladatelské generace. Tento náročný triptych zcela samostatně nastudoval a řídil na většině koncertů. Svou dramatickou pohotovost osvědčil i ve výběru cizí současné sborové literatury, např. výběrem děl: Paul Hindemith – Erster Schnee, Zoltán Kodály – Bórdal (Píseň při víně) nebo Nokturna estonského skladatele T. Vettika. U skladeb Kodályho a Vettika je také autorem českého básnického textu.

    Kromě nácviku ve zkouškách se projevil jako pohotový dirigent i při veřejných vystoupeních: skladby J. Berga v sezóně 1960-61, výchovné koncerty a za mé nepřítomnosti veřejné koncerty (výchovné koncerty v Gottwaldově, Frenštátě aj.; veřejné ve Znojmě, Hodonicích aj.).

Rovněž skladatelsky se nejvíce zaměřuje na sborovou tvorbu. Svědčí o tom velké množství sborů a úprav lidových písní pro nejrůznější obsazení. Jeho sbory a úpravy zpívají dětské, ženské, smíšené a mužské pěvecké sbory v celé republice. V sezóně 1958-59 jsem od něj v PSMU nastudoval mužský dvojsbor Rodná země na slova Josefa Hory, který mi věnoval. Pokládám toto dílo za jedno z nejzávažnějších po roce 1945. Je velmi zpěvné, vokálně dobře rozepsané, svou monumentální výstavbou se staví po bok jedinečnému Foersterovu Hymnu. Kromě činnosti v PSMU se jeho sbormistrovská práce soustřeďuje hlavně v Dětském sboru Československého rozhlasu v Ostravě. S tímto sborem nastudoval a natočil na třicet skladeb a uskutečnil řadu veřejných vystoupení a koncertů. S tímto sborem také nacvičil dětské sborové partie z oper A. Dvořáka – Jakobín a G. Pucciniho – Bohéma pro operu Státního dovadla v Ostravě. Pokud jsem slyšel tento dětský sbor, působil na mne svou muzikálností a přirozenou bezprostředností, intonační a rytmickou precizností. I po stránce dramaturgické má tento sbor svoji vlastní tvářnost s naprostou převahou současné sborové tvorby. Dále jsem několikrát slyšel zpívat komorní smíšený sbor Pedagogického institutu v Ostravě. Při posledním vystoupení v dubnu 1962 provedl tento sbor za řízení Antonína Tučapského Nokturna od W. A. Mozarta s doprovodem dvou houslí a violoncella. Zpěv tohoto sboru prokázal na školské poměry velmi dobrý výkon a svědčí o odborném a cílevědomém vedení. Tento komorní soubor zvítězil letos v krajském kole STM a postoupil do ústředního kola.

    Kromě činnosti sbormistrovské a skladatelské se uplatňuje Antonín Tučapský na poli sborového zpěvu i teoreticko-publikačně. O zájezdech PSMU do ciziny a o účasti v mezinárodních soutěžích napsal obsažné články do odborných časopisů, např. Hudební rozhledy, Hudební výchova, Estetická výchova, Červený květ atd. Velmi cennou pomůckou pro sbormistry a sborovou praxi je jeho studie „Výslovnost ve sborovém zpěvu“. Studie je v jednotlivých kapitolách objevná a vyplňuje citelnou mezeru v oboru, který nebyl šířeji zpracován. Studii vydal v r. 1961 Krajský dům osvěty a vyjde ve sborníku Pedagogického institutu.

    Vzhledem k dosavadním úspěchům a výsledkům v oboru sborového zpěvu (jako dirigent, skladatel i teoretik) doporučuji, aby byl Antonín Tučapský jmenován docentem pro obor sborový zpěv na Pedagogickém institutu. Zasloužilý umělec, dirigent PSMU prof. Jan Šoupal.“[3]